Jak to začalo

(Brno, Rehaprotex 2001)

Jmenuji se Julie Janická. Jsem 38 letá dystrofička, dost se mi to mé onemocnění zhoršuje a ve všem jsem odkázaná na péči druhé osoby. Žiji jen s maminkou a přítele mám ze Zlína.

Před několika lety jsem viděla krásný americký dokument o těžce tělesně postiženém chlapci a jeho pomocníkovi "labradorském retrívru". Vždycky jsem toužila po pejskovi, ale že by mi dokázal pomáhat takovým způsobem, to mě nenapadlo. Pídila jsem se tedy dlouho po tom, jest-li je u nás někdo, kdo tento výcvik zajišťuje a také částečně sponzoruje, protože bych na to neměla. Ale bohužel. Pomalu jsem to tedy vzdala a s přítelem se rozhodla, že koupíme štěně a pokusíme se vychovat si ho sami. Jenže osud tomu chtěl jinak.

Na podzim 2001 jsme navštívili Rehaprotex v Brně. Každý rok jsme jezdili v pátek, ale tentokrat jsme mohli jen ve čtvrtek, což bylo jak se ukázalo později řízení osudu a tedy dobře.

Zkoušela jsem si mechanický vozík a najednou pod paži mi zezadu strčil hlavu krásný zlatý retrívr a hned mě "pusinkoval" a chtěl se kamarádit. To bylo něco pro mě! Dokonce mi podával propisku, která mi spadla na zem. Moc se mi to líbilo a jeho panička (také na vozíčku) mi řekla, že se jmenuje Ezro. Když jsem jí řekla, že bych moc chtěla taky takového pomocníka, ale nevím o nikom, kdo by je cvičil a pak nemám ani tolik peněz, poslala mne k "Pomocným tlapkám, o. p. s." - Ezra měla právě od nich.

Vydali jsme se tedy na místo, kde byly "Pomocné tlapky" (měli stanoviště na výstavišti) pouze v tento jediný den. Paní Hana Pirnerová mě vyslechla a trpělivě mi vše vysvětlila a dala nám prospekty. Koupili jsme odznáčky , vyslechli si přednášku od cvičitele pana Jirky Tomášů a na živo viděli pár ukázek, co takový pejsek dokáže. Také nám pustili videokazetu.

Byla jsem nadšená a zároveň smutná, že už jsem takového pejska dávno mohla mít, kdybych o "Pomocných tlapkách" věděla. Hned jsem šla za p. Hanou, že mám opravdu zájem a abychom to urychlily aspoň trošku, ať mi hned pošle ten jejich vstupní formulář. Dala jsem jí vizitku a od té doby jsem netrpělivě čekala. Už tehdy jsem ze všech těch lidí, kteří se dali na tento nelehký úkol měla velmi dobrý pocit.

P. Hana vše poslala, jak slíbila. Vyplnila jsem tedy první dotazník a poslala zpět. Opět čekání na druhý, tentokrát podrobnější formulář, pokud projdu prvním kolem a budu splňovat podmínky. Pak přišel ten očekávaný druhý - podrobnější dotazník, kde museli písemně souhlasit ti, kteří budou zajišťovat okolo pejska vše, co já nezvládnu. Také jsem potřebovala dvě fotky na průkazku. Vše jsme splnili, vypsali a poslali a tak jsem se stala oficiálně čekatelkou na asistenčního psa.


Jak si mě Ezro našel
Na snímcích je Ezro - jeden z "pilotních" asistenčních psů vycvičených pro tělesně postižené se svou paní a novou kamarádkou.

Ezro s úsměvem

Zpět nahoru