Třemošná 24. 3. 2002

(vstupní testy)

Koncem ledna (2002) mi přišla pozvánka na 24. březen do bezbariérového penziónu Exodus v Třemošné u Plzně. Z Karviné je to pořádná dálka, ale když člověk něco opravdu chce, je ochoten pro to i něco udělat. Protože mám v Praze strejdu Aleše Nekolu, který nás s přítelem přijal na dvě noci pod svou střechu, spojila jsem si to s výletem. Přítel Mirek si vzal volno a vyrazili jsme v pátek 22.3. Když už jsme museli jet takový kus cesty (samozřejmě autem, vlakem by to bylo příliš složité a namáhavé), tak jsme to spojili a navštívili rodinu. Moje neteř má osmiměsíční miminko - holčičku Kristínku, na kterou jsem se moc těšila.

Do Exodu jsme dorazili v neděli ve 12.30h. Pozvaná jsem byla na 13.00h, takže jsme to krásně stihli. Protože jsem nám telefonicky zajistila nocleh z neděle na pondělí, byla jsem klidnější, necítila jsem žádnou časovou tíseň. Měli jsme absolvovat pohovor s fyzioterapeutkou, psychologem, cvičiteli psů a s vedoucí "tlapek". Bylo tam hodně lidí a k mé radosti i pár pejsků. Po přivítání a domluvě s Hankou jsme se ubytovali v krásném, prostorném pokoji zcela přizpůsobeném pro vozíčkáře. Všude madla, prostorná koupelna s WC. Prostě paráda. Výtahem jsme se vrátili k recepci, kde se vše odehrávalo - hned mě uvítal Ben. Je to nádherný labradorský retrívr (poznala jsem jej na Rehaprotexu) a měl radost, že mě vidí. Už měl novou paničku p. Jarku. Mazlila jsem se s pejsky a čekala kdy na mě přijde řada. Začínala jsem u Martiny (fyzioterapeutky - má zlatého retrívra Arta) a tam jsem se najednou rozbrečela. Snad z radosti, že se to konečně opravdu děje a můj sen o psím kamarádovi se začíná plnit, možná od nervů - ze strachu, že neprojdu, nesplním všechny podmínky... Naštěstí kolem nás procházela Hanka a protože je to opravdu báječná holka, hned věděla, jak na mě a dobrým způsobem a s humorem mě uklidnila. Pak už vše probíhalo jako po másle. Po pohovoru s Martinou jsem šla za Hankou, s níž byla ještě p. Iva a dvě Hančiny černé labradorky . Samozřejmě jsem se nejdříve přivítala se psy. Mirek (můj přítel) a Petr (Hančin manžel) odešli a my ženy zůstaly samy. Hodně jsme si povídaly a nasmály se. Iva se mě ptala na pár věcí a Hanka mi pak řekla, že jsem právě prošla "pohovorem" s psychologem. Bylo to velmi chytré a pro mne pomocné. Potom jsem si povídala s p. Olgou a Jirkou Tomášů - cvičiteli pejsků. Chtěli vědět, co bych nejvíc potřebovala, v čem mi může pejsek pomoci. Vysvětlili mi, co jde a co nejde - prostě jsme to důkladně probrali, aby věděli, co toho mého pejska mají naučit. Také jsem se dozvěděla, že to není tak jednoduché. Nejdřív musí vybrat opravdu toho pravého, aby se ke mně povahově hodil a také, aby zvládal fyzicky i psychicky to, co po něm potřebuji a co se od něj očekává. Jelikož jsme tam spali, zůstala jsem jako poslední. Všichni pracovníci "tlapek" odešli na poradu a já jsem se mazlila s pejsky (nejvíc se zlatou labradorkou Monikou - byla báječná) a bavila se s malou Hančinou dcerkou Haničkou.

Když po testech a vyhodnocení všichni odjeli, Hanka s Petrem a Haničkou ještě zůstali a moc pěkně jsme spolu strávili zbytek dne. Večer, když jsme zůstali sami a s námi jen recepční, byli jsme opravdu rádi, že jsme do toho šli. Jsou to všechno moc bezva lidé, já je moc obdivuji. Díky nim můj život dostává úplně jiný smysl. Vzdali se soukromí, pohodlí a je vidět, že je pro ně velmi důležité pomáhat nám všem.

Ze všeho nejhlouběji ve mně zůstal pocit, který jsem měla, když jsem byla na pohovoru s manželi Tomášů a přišel ke mně Ben. Viděl, že se mu nemůžu věnovat, tak si lehl ke mně pod stůl a hlavičku mi položil na nohu. Usnul a normálně chrupkal. Pro mne to byla pocta a měla jsem báječný pocit bezpečí a něhy zároveň.

Já vím, že se můj život příchodem pejska zcela změní. Pokud budu mít pejska, už nikdy nebudu sama. Nebudu se bát chodit sama ven - nebudu sama! Bude tu jen pro mne, 24hodin denně připraven mi pomoci. Bez platu, nezištný, vždy s ochotou! Pejsek mi podá vše, co budu potřebovat, zvedne mi ruku, přivolá pomoc - vzbudí mamku nebo přítele, přijde se pomazlit, když uvidí, že jsem smutná. Prostě bude mi oporou a já se už teď na něj moc těším. Doufám, že všechno dobře dopadne, najde se vhodný pejsek a také potřebné peníze pro jeho výcvik.

Exodus je dobře vyřešen. Jsou tam velmi ochotní a milí lidé. Protože nám v pondělí na výlety nepřálo počasí, zašli jsme se ještě podívat do keramické dílny, kde pracují místní postižení lidé. Dělají tam opravdu hezké věci. Pár kousků jsme si koupili. Ještě tam mají tkalcovskou dílnu, kde dělají tzv. léčbu prací. Všechno je přístupné, bezbariérové a také okolí domu je upraveno. Určitě tam ještě zajedeme a můžu to všem doporučit.

Před cestou do Zlína (k příteli) jsme se ještě zastavili za Hankou domů - na kávu. Bydlí ve Starém Plzenci, čekala nás. Trochu jsme si popovídali, vypili kávu a snědli moc dobrou domácí buchtu a protože čas s dobrými lidmi hrozně rychle a neúprosně letí, museli jsme se rozloučit a vydat se na cestu k domovu. Nyní jsem již doma v Karviné a pořád se v duchu vracím za pejsky a za těmi báječnými lidmi, kteří tuto obecně prospěšnou společnost založili a pracují pro nás.

Pomocné tlapky o.p.s.
paní Hana Pirnerová
V. Kratochvíla 1073
332 02    Starý Plzenec

mobil: 724 007 779
pirnerova@volny.cz
www.pomocnetlapky.cz

Fenka Monika vycvičená pro Kristýnku Prudkou.
Šťastná Kristýnka s
    Monikou
Více fotografií naleznete zde: Třemošná 2002.

Zpět nahoru