2003

Velké Losiny, hotel Diana 1.- 3. 10. 2004

Díky psímu asistentovi není vozíčkářka odkázaná jen na ostatní

Velké Losiny - Čtyřletý labrador Felliny je pro Julii Janickou ze Zlína neocenitelným pomocníkem i kamarádem. Kvůli svalové atrofii je tato mimořádně vitální žena upoutaná na invalidní vozík. Před rokem a půl dostala díky obecně prospěšné společnosti Pomocné tlapky čtyřnohého pomocníka, díky němuž zvládá mnoho věcí, které by jinak nedokázala. Asistenční pes ji pomohl k větší samostatnosti v běžném každodenním životě. O svých zkušenostech se přijela podělit s ostatními postiženými na druhé celorepublikové setkání asistenčních psů do Velkých Losin. "Felíček mi moc pomáhá. Umí mi podat vše, co potřebuji, včetně těch nejdrobnějších předmětů jako jsou peníze nebo papírové kapesníky. Otevírá dveře, odkryje deku, sundá mi ponožky a podá papuče. V noci mě pak zahřívá v posteli," vypočítává Julie Janická dovednosti svého pejska. "Mám nehybnou ruku, a když mi spadne, vrátí mi ji zpět na ovladač vozíku. Pokud se mi zvrátí hlava do záklonu, tak mi ji hned zvedne." Na svého pejska nedá Julie Janická dopustit. "Výborně vycítí můj fyzický stav. Když je mi dobře, umí i pozlobit. Ale jak pozná, že jsem nemocná, je úplně hodný," chválí Fellinyho Janická. Díky němu si už může jít sama nakoupit. I když se točí kolem regálů se zbožím, pes je neustále vedle vozíku. Umí dokonce zaplatit u pokladny. Na ostatní lidi je sice Felliny hodný, ale jak se přiblíží k jeho paničce, hned ji brání. "Když jdeme potmě, stačí mu říct, aby dával pozor, a on pečlivě prozkoumá každý tmavý průjezd a stín," říká Janická. Inteligentní pes však až příliš přitahuje pozornost kolemjdoucích. "Všem vozíčkářům by moc pomohlo, kdyby si lidé uvědomili, že na něj nemohou volat nebo ho hladit. Rozptylují ho při práci a on potom může třeba v obchodě něco shodit. Také by k němu neměli pouštět své psy. Asistenční pes brání svého pána, ale je neustále na vodítku, kterým mi při obraně může zlomit nohy, " varuje Janická. "Lidé by si nás pokud možno neměli vůbec všímat," nabádá ostatní Janická. (Michal Krestýn - Olomoucký den, Moravský sever, redakce Šumperk)


Asistenční psi jsou pro postižené velkými pomocníky
nebo Vozíčkáři se svými asistenčními psy se vydali i nakupovat

Velké Losiny - Téměř dvě desítky tělesně postižených se svými asistenčními psy z celé České republiky se sjely o víkendu do Velkých Losin, aby si zde vyměnili své zkušenosti se svými čtyřnohými pomocníky. Na psy během víkendu čekalo přezkoušení jejich dovedností. Během soboty se postižení se psy vydali také do šumperské Hypernovy, kde se uskutečnil test přístupu do veřejných prostor. Ani v supermarketu plném nakupujících se psi neztratí a jsou svému pánovi schopni pomoci. "Přímo na pokojích psi předvedli, co všechno umí a dovedou z běžných každodenních činností. Dále jsme přezkoušeli poslušnost, ovladatelnost a aport a provedli tzv. test přístupu do veřejných prostor. Cílem je ověřit, zda pes některé věci, které uměl při jeho předávání klientovi, nezapomněl, a také které dovednosti jednotliví klienti potřebují a využívají," vysvětlil Jiří Tomášů z obecně prospěšné společnosti Pomocné tlapky, které psy cvičí a předává postiženým. "Když jsme pejska dostali, byla to pro nás obrovská změna. Trvalo nám asi tři měsíce, než jsme si zvykli. Ale pes malému Davídkovi hodně pomáhá a díky němu je na tom i psychicky lépe. Jsou to pro něj velké zážitky, když ho může třeba držet na procházce na vodítku," chválili psí slečnu Beauty manželé Gabriela a Josef Luksovi z Prostřední Bečvy, kteří do podhůří Jeseníků přijeli se svým postiženým synem Davidem. "Jenny je bezvadný, moc mi pomáhá a usnadňuje život. Umí mi podat i drobné věci a s batůžkem přes jeho záda si díky němu můžu jít i nakoupit, i když samozřejmě jen lehčí věci, " pochvalovala si Sarah Celá z Jihlávky na Vysočině. "Umí mi podat boty, otevírá mi dveře, když mi spadne hlava do záklonu, umí mně ji zvednout. Podá mi i ty nejdrobnější věci," vypočítala dovednosti svého Felinyho Julie Janická ze Zlína. Obecně prospěšná společnost Pomocné tlapky se zabývá chovem, předvýchovou, výcvikem a předáváním asistenčních psů zdarma do dlouhodobého využívání tělesně postiženým, zejména zcela či částečně připoutaným na invalidní vozík. "Výcviku asistenčních psů jsme se začali věnovat před čtyřmi roky. Byli jsme první organizací v celé republice, která začala cvičit pejsky pro pomoc vozíčkářům," připomněl Jiří Tomášů. (Michal Krestýn - Olomoucký den, Moravský sever, redakce Šumperk)


Klikněte pro plnou velikost fotky

Velké Losiny, hotel Diana 3.- 5. 10. 2003

(setkání týmů Pomocných Tlapek)

Ve Zlíně 13. 10. 2003

Víkend 3. - 5. 10. 2003 jsme prožili v bezbariérového hotelu Diana ve Velkých Losinách. Měli jsme zde přezkoušení mého asistenčního pejska Fellinyho. Jelikož jsme my klienti z různých míst republiky, sezvala si nás sem všechny O.P. společnost Pomocné tlapky a měli jsme ubytování se snídani zdarma. Bylo to fajn, vypadnout z koloběhu denního života, setkat se se všemi, kterým Tlapky zajistili a vycvičili pejska, předat si zkušenosti a popovídat si o životě s našimi čtyřnohými mazlíčky.

Naše cesta začala dost dramaticky, jeli jsme 30km v koloně aut asi hodinu a půl a náš starý Forman začal pěkně kouřit z motoru. Dost mě to vystrašilo a bála jsem se, že se budeme muset vrátit a z výletu i setkání se známými nebude nic. Ale Mirek si jako vždy poradil. Zajel na benzínku, koupil destilovanou vodu - dolil potřebné množství a jakmile zmizela kolona, zvýšila se naše rychlost, teplota klesla a nebezpečí bylo zažehnáno. Hurá!

Do hotelu jsme přijeli mezi prvními v pátek před 14h. Hotel Diana je umístěn na kopečku nad Velkými Losinami, v překrásném prostředí mezi lesy, což se nesmírně líbilo Felíškovi. Hned nasával tu vůni a atmosféru lesa. Byli jsme hezky přivítání, ubytovali se a zašli si na oběd. Dobu než se všichni sjeli jsme využili různě - nejvíce jsme byli venku a povídali si s ostatními …

V 17h jsme měli první setkání všech, kde jsme dostali pokyny a byli seznámení s programem. Pak byla večeře (opět se Tlapky vytáhli, protože nám zajistili dobrou cenu na všechna jídla, což jsme my "bohatí" uvítali) a ve 20h jsme měli Právní minimum týkající se asistenčních psů a trochu jsme probírali i interní věci. Po skončení trávil čas každý jak chtěl, ale většinou jsme zůstali v jídelně (salónku) a povídali si, prohlíželi jsme si fotky a tak různě. Během večera si pro mne přišla paní psycholožka z Pomocných tlapek. která mne potřebovala. Zpřísnili pravidla a tak jsem musela ještě dodělat - doplnit nějaké testy, které jsem při vstupním pohovoru nedělala. Hrála jsem si s kostičkami, přehazovala kartičky, odpovídala na otázky, pamatovala si různá čísla od začátku i od konce, skládala skládačky apod. Celkem mi to nevadilo, ráda si hraji, ale byla jsem dost unavená z cesty a z celého dne, ke všemu plná dojmů. Také mi chybělo soukromí. Seděli jsme před restaurací - couraly tam děti, lidé a Felíšek je často štěknutím upozornil, že mě hlídá. To vše mě dost rozptylovalo. Doufám, že jsem uspěla a ke všemu bylo přihlédnuto.

V sobotu po snídani jsme měli hromadný odjezd na přezkoušení chování týmu (hlavně pejska) v supermarketu. Odjeli jsme v koloně aut, ale přední auta nám ujeli a tak jsme trochu zabloudili, spletli se a vystoupili u jiného supermarketu. Naštěstí pro nás existují mobily a tak jsme přece jen po domluvě dorazili na určené místo. Přezkoušení proběhlo "snad" úspěšně a nakonec vše dopadlo dobře. Ještě jsme si nakoupili, chvilku si povídali s jednou rodinkou, která už odjížděla a jeli zpět do Diany. Trošku se nám kazilo počasí, ale doufala jsem hlavně kvůli Felíška, že nám to vydrží a nebude pršet. Ještě chvíli jsme s ostatními zůstali před hotelem a pak byl moc dobrý oběd "svíčková" - mňam. Po obědě jsme měli volněji s tím, že si nás postupně brali cvičitelé a trochu jsme ukázali poslušnost i něco z toho, co potřebujeme (používáme z výcviku). U toho byla dvě děvčata z Kooperativy, která fotila na nový propagační materiál pro Pomocné tlapky. Měli jsme i hromadné focení. Jelikož začalo pršet, proběhlo v tělocvičně a pak jsme šli na kafé a doufali, že to přejde a my budeme moci s Felim jít do lesa na procházku. Nakonec se to trochu umoudřilo, mraky se protrhaly a my tedy vyrazili. Můj pejsek byl ve svém živlu a moc šťastný. Pořádně se vylítal a užil si svobody pohybu i průzkumu. Jenomže po tom dešti bylo mokro a můj krásný žlutý labrador po chvíli vypadal jako dalmatin a šmudla dohromady :o). Ke všemu se nám nakonec začalo pršet, což nás přinutilo k návratu dřív než jsme zamýšleli. Rozpršelo se pořádně a my jsme museli utíkat, stejně jsem byla pořádně promočená. Takže honem na pokoj, pořádně osprchovat a vysušit psa a pak převléci mne. Byli jsme zmrzlí a tak rychle na něco teplého pro zahřátí. Bylo nás takových víc a tak jsme si zase povídali. Po večeři (opět výborné) se popřálo naší Hance (hlavní koordinátorce Pomocných tlapek), která měla narozeniny a byla volná zábava. Rychle to uteklo, čas se nedá zastavit a všichni jsme měli před sebou v neděli odjezd a různě dalekou cestu. Někdo šel spát hned s dětmi, my vyvenčili Felíška a zašli se za ostatními podívat nahoru, kde hrála taneční hudba. Ale zůstali jsme jen chvilku, bylo toho i tak dost. Mimochodem hudebníci hráli dobře, krásně se mi usínalo. Někteří vytrvalci vydrželi až do konce a dobře se bavili, zatímco my už sladce spinkali a Feli mě krásně hřál. V neděli ráno jsme se sešli postupně při venčení a pak na snídani. Plzeňáci = Tlapky se rozloučili, přece jen to měli nejdál. Dosnídali jsme a postupně se rozloučili s ostatními jež odjížděli. Nás nic nehonilo a tak jsme se v klidu pobalili a ještě zůstali s manželi Vojčíkovými a Ezrem (jejich zlatým retrievrem) na oběd. Nakonec jsme se rozloučili i my a vydali se na cestu.

Víkend to byl moc fajn, bezva prostředí, bezva lidé i personál hotelu a naši miláčci = pejsci = všichni! Jediné, co mi tak trochu chybělo bylo nějaké vyhodnocení a připomínky od cvičitelů, ale zřejmě bylo vše v pořádku a tak to ani nebylo potřeba. Dodnes jsem plná dojmů a věřím, že takových setkání bude víc a víc. Byl to hezky strávený čas a já doufám, že se za rok určitě všichni sejdeme ve zdraví, síle a s radosti zas :o).
Takhle hodnej jsem v restauraci na hotelu.
Že jsem hezkej kluk, viďte.
Když úsměv, tak úsměv!
Až na to počasí to bylo moc fajn.

Více fotografií naleznete zde:
Diana - Velké Losiny 2003.

Zpět nahoru